eFotbal.cz premiership.cz milujufotbal.cz fotbal.hattrick.cz hokej.hattrick.cz florbal.hattrick.cz probasket.cz sportwin.cz dokonalazena.cz

Deník Míry Bosáka: Tady je Rinatovo


Autor:   ·   26/06/2012 v 11:25   ·  

Z EURA se k nám dostala další část právě se rodícího Deníku Jaromíra Bosáka z Polska a Ukrajiny! Je tady opět skvělé počtení a Mírův typický pohled na věc. Bavte se a vychutnejte si jako první tento výborný materiál. Úryvek vznikl v sobotu 23.6.

Spánek to nebyl zrovna posilující. Schválně, zkuste někdy spočinout na posteli, která je široká devadesát centimetrů. Připadal jsem si, že spím někde na římse, ještěže k zemi jsem to měl půl metru a nikoli pět pater. Zase jsem se ale nemusel strachovat o čistotu lůžkovin. Zrovna tady rozhodně nikdo žádné sexuální extravagance předvádět nemohl. Nejde ani tak o to, že při každém pohybu začaly dřevěné části postele hlasitě naříkat a vyprávět dlouhé příběhy o tom, kdo všechno se na Záhorově loži v minulých staletích ocitl. Spíše se problémem jevila kvalita matrace. Když jsem ulehl, propadl jsem se do pasti na mamuta, z které se nevylézalo zrovna snadno. Naopak, snaha urovnat polohu vyvolávala opačný jev – začal jsem se na chvilku vznášet. Na stará kolena jsem vážně levitoval. Takže páchat tady nějako tělesnou radost ve dvou, je podle mne, pokud nejste vynikající artista, prakticky nemožné. Pokud nechcete být otlučený na všech pravděpodobných i nepravděpodobných částech těla. A když vám k tomu děžurná pustí svou symfonii d-dur pro nosohltan a zapadlý jazyk, chuť na cokoli kromě násilného trestného činu, ani dostat nemůžete.

Ještě jeden rébus bylo potřeba vyřešit. Hledal jsem, čím bych se tak mohl přikrýt. Nic jiného, než prázdný povlak na peřinu či deku jsem nenalezl. A to jsem se díval pozorně, i pod postel jsem nahlédl. Kde nic tu nic. Začalo mi docházet, kde vzala statečně dřevo řezající děžurná dvě deky. Ale co, je horko, vzduch se odmítá pohnout z místa, tak takový lajntuch musí stačit.

Po čtyřech hodinách zase do světa probuzených a tradá do hotelu Central. Chytit taxíka před letištěm nebyl problém, ale bylo to deja vu s plnou parádou. Hoši od bílých vozů vypadali přesně tak, jako čeští taxikáři – baroni před deseti až patnácti lety. Oblečení byli tak, že by je snad bylo možno podle nějakých zákonů i zadržet v policejní cele na 48 hodin. Nevkus, přetékající břicha z kalhot, to vše spojené s touhou a chutí ukázat všem okolo, že mám dost peněz na to, abych se ověsil zlatými řetězy, prsteny a dalšími cetkami. Vážně k smíchu. S jedním z téhle povedené partičky jsem strávil ještě pětadvacet minut a už jsem vystupoval u hotelových dveří. Něčím byl tenhle drožkář, respektive jeho kočár, výjimečný. Na palubní desce se choulil strojek na výdej účtů, to se na Ukrajině vídává málokdy. Central je umístěn na ulici Artema, takže se dá v klidu mluvit o centru, z čehož mám radost. Opět budu moci dojít na stadion po svých, když už musím oželet běhání, na to v těchto dnech není čas ani prostor. Hlavně nevím, jak bych převážel mokré propocené věci, nemají kdy uschnout. Uklidnit mě může, že se vyspím pod dozorem největšího četníka v okolí, protože to mám jen pár kroků k přerostlému Leninovi. Španělští i francouzští fanoušci jsou z něj úplně mimo, kdyby jim nebránili milicionáři, snad by se po skulptuře šplhali jako po cvičné stěně. Chlapíci v uniformách se docela nadřou, protože jižní temperament se s tím místním nedá srovnávat, stejně jako ochota poslechnout příkazu příslušníka policejních složek. Kdyby tak modří a žlutočervení věděli, co to bylo za člověka, když se mu drápou na boty. Ale možná, že je lepší, že nemají tušení. To je to nejhorší, co se podobným zrůdám může stát. Lidi nemocní mocí upadnou do hrobu zapomnění. Snad už tam zůstane navěky.

Po trochu uplakaném polském počasí si můžu užívat ukrajinské léto. Tím spíš, když pokoj nemá klimatizaci. Ale jsem tak ospalý, že bych usnul i v sauně. Probudil jsem se mokrý, jako bych v ní opravdu spal.

Procital jsem se s počítačem po boku, abych zjistil, co se děje doma. Sportovní scénou opět zahýbal Milan Baroš. Zjevně poněkud společensky unavený se doma navezl do jednoho z kolegů píšícího pro bulvární deník. Měla padat i slova, že po kariéře si to s ním, nebo možná námi všemi, vyřídí, a poprvé půjde sedět za vraždu. Fakt by to bylo poprvé, za vraždu gólových šancí se do basy nechodí. To by bylo zavřených fotbalistů…Ale vážně, jsou věci, které by aspoň trochu soudný člověk vůbec neměl vypustit z úst. Chápu, že Baroše tisk a novináři vůbec, iritují na nejvyšší míru. Nemá je rád, zároveň se stává poměrně snadným terčem. Měl by se ale ptát, kde je příčina. Bulvár je nepříjemný a ne všichni novináři se chovají podle etických pravidel, to je fakt. I mě vytáčejí články vycucané z prstu a napsané na zakázku, nebo prostě proto, že není co dát do novin. Když se někdo hrabe v soukromí druhého člověka a maskuje to novinářskou průkazkou, tak je těžké se k němu chovat jako ke kolegovi. Ano, když to někdo přepískne s pitím nebo lehkými děvami během reprezentačního soustředění, pak je prací žurnalisty o takovém incidentu psát nebo mluvit. Když se podobná scéna odehraje na dovolené, nikomu do toho nic není. Stejně jako do rodinných vztahů a podobných ryze soukromých oblastí.  To by minimálně pro sportovní novináře mělo být tabu. Myslím, že podobně smýšlejících je nás poměrně dost. V každém případě by se ale z Barošovy reakce neměla stát norma. To bychom po sobě klidě za pár dnů mohli začít házet nože.  Z druhého úhlu pohledu vzato, nepřikládal bych téhle příhodě přehnaně velký význam. Podle toho co jsem četl a viděl, byl Milan velmi značně pod vlivem, tudíž o nějaké sebekontrole vůbec nemohla být řeč. Ale to nemůže být samosebou žádná omluva. Konec v reprezentaci nakonec vigantický rodák solidně připepřil. Absolvovat rozloučení právě takovým způsobem, to se hned tak někomu nepovede. Na benefiční utkání to zrovna nevypadá.

Tak si říkám, jaký bude rozdíl mezi Petrem Čechem a Milanem Barošem poté, co oba ukončí aktivní fotbalovou kariéru. Oba vítězové Ligy mistrů, úspěšní reprezentanti. Jenomže Petr Čech bude žádán velkými firmami a společnostmi o spolupráci co se týče reklamy a marketingu pořád dokola, bude hostem mnoha televizních pořadů, stále bude pro českého diváka zajímavý. Kdo bude chtít využít marketingový potenciál, pokud ještě vůbec nějaký je, u Baroše, to mě tedy nenapadá. Jistě, nejde o to mít na chleba, tohle nebude muset řešit ani jeden z nich. Ale jde o místo ve společnosti, prestiž a také snahu být úspěšný i nadále. Jistě, mnozí namítnou, že Čech je možná až příliš dokonalý produkt. Ale to má být chyba ? Neřekl bych.

Ještě ke vztahu novinářů a hráčů. Někdy si mládenci sami naběhnou na vidle takovým způsobem, že se až člověku nechce věřit. Pamatuji noc ve Skopje, po postupu z baráže přes Černou Horu. Tehdy se zpívala ona známá hitovka o Radku Drulákovi, který se předtím do některých hráčů ostře navezl. Reprezentanti v kroužku halasně před celou letištní halou pěli o tom co Drulák má nebo nemá. Novinářské kamery v těchto chvílích zůstaly mimo provoz, kolegové se zachovali velmi solidárně podle hesla : vyválčili postup, tak ať si zakřičí, necháme to být, nebudeme nic točit. Jenže společně s fotbalisty poskakovali na tomtéž místě jejich kamarádi, nebo jenom přiožralí fandové, kteří se s hvězdami drželi za ramena a řvali tatáž slova, co jim hrdlo stačilo. Ale nejen že pořvávali, ale zároveň natáčeli sebe a také všechny další zúčastněné reprezentanty na všemožné přístroje. Od mobilů po kamery. Takové to : podívej mámo (Lojzo, Franto, Jiřino), to je jak jsme v tý Jugoslávii vykopali postup, a pak ti byla s klukama prdel, já ji tedy měl, ti povim, no ale dyk jsme to museli voslavit,ne ? Nehraju si na chytrého, ale v tu chvíli jsem říkal : „do pěti minut je to na internetu, pánbůh s nima“. Taky že jo. Těch, kteří se chtěli pochlubit, jací jsou kámoši s nejlepšími českými fotbalisty, byly snad desítky. Internet se jen mlsně olizoval, jak mohutně byl krmen dalšími a dalšími videi. Když se k vydařenému pěveckému vystoupení přidala v letadle společenská hra roztrhej na sobě i na druhých co můžeš, co asi tak měli chudáci novináři dělat ? Šéfové po nich chtěli hned po přistání něco k obrázkům, které letěly sociálními sítěmi a tím pádem byly v Praze daleko rychleji, než letecký speciál. Druhý den logicky začala další přestřelka. Ale nemyslím si, že bychom za ní mohli my. Jenže nikomu z okruhu reprezentace prostě nevysvětlíte, že když se něco podobného dostane do hlavních zpráv, protože na Youtube to umístil dobrý přítelíček, nemají ani sporťáci na výběr. Ačkoli sami se o to nijak nepřičinili. Přesto jsou právě oni bráni za viníky další mediální štvanice. A na jejich hlavy padají v kabinách i na hřištích vpravdě nelichotivé výrazy. A přitom stačí tak málo. Když si potřebují zakřičet něco ve stylu Drulák nemá tohle, nebo Bosák je …(doplň podle nálady), ať to klidně udělají. Ale v kabině, za zavřenými dveřmi, aby se nenarodil další zbytečný malér.

Doněcký stadion vážně stojí za návštěvu. Dneska jsem seděl na stanovišti už dvě hodiny před výkopem a kochal se. Ukrajinský svaz a konečně i UEFA musí být nadšení, že jim velký trn z paty vytrhl majitel Šachtaru Rinat Achmetov. Postavil arénu za svoje,  nepotřeboval žádnou dotaci ze státní kasy. Druhá nejchudší evropská země se pod náklady na EURO pořádně prohnula a ještš dlouho prohýbat bude. Zatímco Polsko mohlo na velkou část staveb, především komunikace, letiště a další infrastrukturu čerpat velké částky z fondů Evropské unie, Ukrajina součástí tohoto společenství není a všechno musel zatáhnout stát. I proto není vztah Ukrajinců k fotbalovému karnevalu tak vřelý jako na polské straně. Jejich země by toho tolik potřebovala…Ovšem tohle Achmetova, stále svěžího reprezentanta  ročníku 1966, nijak netrápí. Nouze je slovo, které dávno vymazal z paměti. Vážně měl z čeho doněckou chloubu platit. Podle časopisu Forbes patří mezi padesát nejbohatších lidí na světě a rozhodně je nejmovitějším Evropanem.Na různých účtech ho může střídavě těšit zhruba 31 miliard dolarů. Tací Roman Abramovič nebo Invar Kamprad nemají nárok. Přitom je Achmetov syn horníka, který na Donbasu rubal uhlí. Takže žádný rodinný majetek, spíše bída s nouzí. Jenže mladý Rinat se rozhodl, že takhle žít prostě nebude. Vzepřel se předem určenému osudu a vydal se místo dolů do dolu pěkně nahoru. A rychlovýtahem. Vystudoval ekonomku na Doněcké univerzitě a kromě číslům a makro či mikro ekonomickým teoriím se také velmi pilně věnoval průzkumu toho, jak to chodí v doněckém podsvětí. Zřejmě nebyl špatným studentem. Nebylo mu prý, alespoň jak praví zlé jazyky, zatěžko ani velmi blízké seznámení se s problematikou likvidace nepohodlných lidí.. Chvilku po dokončení školy už zakládá svou první banku – to je přece běžný start absolventů vysoké školy – a pak už to jde rychle. Státní zakázky se jen hrnuly, privatizace státních podniků na sebe také nenechala dlouho čekat. A hlavně, rozhodl se udělat si radost, koupit svůj zamilovaný klub. Pravda je, že tahle uvažovaná transakce měla drobný zádrhel. Původní majitel na nabídku neslyšel. Jasně prohlásil, že klub prodávat nehodlá. A to byste neřekli, zanedlouho potom vybuchla bomba přímo na stadionu a majitelova hmotná podstata byla rozprášena daleko do vesmíru. Asi jen náhoda, uklízečka pravděpodobně odložila do špatného kouta nějaké ty chemikálie. Ovšem dědicové, poučeni z předchozích nezdarů a majíce touhu dožít se minimálně vyššího středního věku, sami rádi přistoupili na Achmetovovu nabídku a pan Rinat si splnil sen.

Ne, nešlo všechno hladce, i život velkoprůmyslníka a finančního oligarchy může mít své zádrhely. O tom se přesvědčil neústupný byznysmen na začátku minulého desetiletí. Ppřišla oranžová revoluce, k moci se na Ukrajině dostali velcí Achmetovovi odpůrci Juščenko a Tymošenková. Začalo se vyšetřovat. Jak delikty hospodářské, tak podíl na vraždách z devadesátých let. Půda začala být horká a tak se velký kmotr stěhoval. Do Ruska, Monaka, nebo Anglie, kde mimochodem vlastní nejdražší tamní byt. V přepočtu za něj zaplatil asi 3,7 miliardy korun. Ne, nespletl jsem se, číslo jsem raději několikrát kontroloval. Zřejmě to nebude 2+kk. Když se někdy dostanete do londýnské čtvrti Knightsbridge, klidně se poptejte, nebo zkuste zazvonit. I když…

Jak už to u podobných mužů bývá, jakmile se změnila politická situace, změnilo se i jeho postavení ve společnosti. V roce 2006 byla všechna obvinění potichu stažena, snad aby zase náhodou někde něco nebouchlo. Achmetovovi došlo, že i když to tentokráte skončilo dobře, jistotu do budoucnosti velkou nemá. Pro všechny případy to chtělo dobrou pojistku.  Pochopil, stejně jako celá řada českých „politiků“, že imunita není k zahození. A tak se dal do služeb Strany regionů. V roce 2007 byl zvolen do ukrajinského parlamentu, v němž se objevil jen na první, ustavující schůzi a pak už nikdy ne. Ale imunita sluší i tak. Abych byl spravedlivý, v posledních letech rozdal Achmetov hodně peněz na charitu. Ale neodpustím si napsat, že se moc dobře rozdává z toho, co jsem ve skutečnosti nevydělal způsobem, který by se dal nazvat stoprocentně poctivým..

Na stadion může být Achmetov pyšný. Teď se po jeho trávníku prohánějí mladší dorostenci a hrají sedm na sedm na dvě brány. Takový malý předzápas. Pro kluky ale výjimečný, protože z lavičky na ně kouká celá španělská reprezentace. Xavi, Busquets, Iniesta, Fabregas…docela chápu, že jim míč občas odskočí od nohou. Ale podat si po mači ruku třeba s Torresem nebo Casillasem, to je zážitek na celý život. Jisté hvězdné móresy ale kloučci ve žlutých a modrých dresech už pochytili. Plastové lahve s vodou nebo iontovým nápojem vytahali z nosiče a poté nevrátili na místo, nýbrž porůznu poházeli po trávníku, však on to někdo sebere. To by mi udělali jenom jednou…

Večerní zápas neměl zas tak jasného favorita, Španělé se zatím moc nepředvedli, v posledním utkání proti Chorvatsku měli víc štěstí než rozumu a doteď mohou líbat Casillasovi rukavice za to, že zlikvidovali velkošanci Rakitiče. Jinak by už byli mistři světa doma a to by byla krajně nepříjemná zpáteční cesta. Naopak Francouzi ukázali, že pomalu dozrávají v dobrý tým. Trochu si pokazili renomé proti Švédům, ale na jejich dnešní vystoupení jsem byl zvědavý, říkal jsem si, že zrovna jejich fotbal by španělským toreadorům nemusel sedět. Jenomže, opak byl pravdou. Ačkoli Španělé zase nastoupili bez klasického útočníka s Fabregasem na hrotu, jednoznačně ovládli zápas a Francouzům toho moc nepovolili. Spíš nic než moc. Žádnou jasnou šanci si na straně Francouzů nebylo možno poznamenat, chyběl důrazný agresivní presink, takže Španělé si dělali na hřišti, až na řídké výjimky, co chtěli. Jasně nejlepším mužem zápasu byl Xabi Alonso. Kromě jiného vstřelil oba góly zápasu. První hlavou po krásné přihrávce Jordiho Alby, druhý poté, co proměnil penaltu v úplném závěru utkání. Ale nejen kvůli gólům se mi jeho výkon líbil. Běhal, bránil, rozehrával, vyhrával osobní i hlavičkové souboje. Zkrátka odehrál vynikající zápas a po zásluze ho i přítomní odborníci vyhlásili hráčem utkání.

Xabi Alonso je cílevědomý junák. Už v patnácti letech vyrazil tenhle Bask do Irska, aby se zorientoval v cizím prostředí a naučil se anglicky. To není typický španělský přístup. Pyrenejci zrovna nemilují dlouhé cesty do zahraničí a cizí jazyky už vůbec ne. Alonso je jiný a jeho přístup se ukázal být tím nejlepším možným. Když odcházel ze San Sebastianu do Liverpoolu, byl na tohle angažmá připraven fotbalově i mentálně a díky tomu se dokázal prosadit. Strávil u řeky Mersey pět úspěšných let a poté se stěhoval do Realu. V bílém baletu hrával mimochodem i jeho otec, taková bílá vrána mezi španělskými fotbalisty, protože si sáhl na mistrovský titul v dresu Realu, ale i Barcelony. Také bratr Mikel je profesionální fotbalista, kopal nejen v San Sebastianu , jednu sezónu si vyzkoušel i Premier League v Boltonu, další bratr Jon je pro změnu fotbalovým rozhodčím. Taková úplně normální rodinka.

Reklama
reklama

Diskuse k článku

Reklama

» Facebook

Reklama

» Video týdne

» Odkazy

» Reklama

Zpět Nahoru